Introvert v dětství

Je vaše dítě tiché? Nemá moc kamarádů? Nezdraví kolemjdoucí?

Když jsem byla malá, tak jsem chodila do 3 let do školky. Navštěvovala jsem hromadu kroužků. A stále jsem tichá, stydlivá a mám problém navazovat přátelství.

Návštěvy

Když jsem šla s mamkou na návštěvu jako malá, tak jsem celou návštěvu proseděla vedle ní. Nešla jsem si hrát s dalšími dětmi. Neuměla jsem si hrát s ostatními dětmi. Měla jsem pouze období okolo 10 let, kdy jsem si s vrstevníky hrála. Pak jsem asi dospěla nebo aspoň byla intelektuálně výš než mi vrstevníci. Nechci říct, že jsem byla génius, ale dělat stejné věci jako mí vrstevníci mi přišlo většinou trapné. Občas jsem taky udělala nějakou blbost, ale většinou jsem jen seděla s mamkou a poslouchala. Možná to bylo tím, že mé sestřenice a bratranci byli všichni aspoň o 10 let starší nebo bydleli ode mě daleko. A já si i kvůli tomu k nim pořádně nikdy nenašla cestu.

Základní škola

Na základní škole jsem naštěstí měla skvělou třídu, kde jsem byla oblíbenkyni třídy. Hodně tomu pomohlo i to, že jsem vyrůstala na vesnici a naše třída byla hodně malá. Začínalo nás 9 a končilo 13. Obvykle jsem se více skamarádila s těmi novými „přírůstky“, kteří vlastně byli na začátku slabší, tak to pro mě asi bylo výhodnější.

Ze základní školy mám také svou nejlepší kamarádku, která byla taky mimochodem jeden z nových přírůstů ve tříd.

Základní školu jsem si docela užila, nebýt jednoho učitele, o tom možná někdy příště.

Zdravení lidí na ulici

Ovšem mimo školu to bylo horší. Má stydlivost mi způsobovala problémy. Nedokázala jsem pozdravit lidi na ulici, což je na vesnici problém. Přestože jsem byla učená pozdravit, tak když už jsem pozdrav dokázala vyslovit, tak se mi sevřelo hrdlo a tento pozdrav nešel slyšet. Na vesnici se pak o mě vyprávělo, že jsem nevychované dítě, které neumí pozdravit. Což mi teda vůbec nepomáhalo.

Rodina

Jak jsem již psala, že s bratranci a sestřenicemi jsem neměla blízký vztah. Rodinné oslavy byly pro mě hrůzné, protože jsem zase seděla blízko mamky a jenom jedla, protože jsem se neměla s kým bavit. Kvůli tomu, že jsem nemluvila, tak o mě rodina, stejně jako lidé ve vesnici, říkala, že jsem nevychovaná. Dítě, které nemluví a sedí v koutě je nevychované??? Asi podle některých nebo možná většiny lidí ano.

Zájmové kroužky

Se zájmovými kroužky jsem měla také docela problém. Chodila jsem přes folklórní soubor, flétnu, volejbal až po výtvarku.

Ovšem například nástup do výtvarky byl pro mě složitý. Začala jsem zde chodit až v 10 letech a to díky tomu, že zde již chodil můj mladší brácha. Sice jsem chodila do jiné hodiny, protože jsem byla starší. Ze začátku jsem zde zvládala chodit jen kvůli tomu, že jsem věděla, že to stojí mé rodiče dost peněz. Ovšem být zde se staršími dětmi, kromě jedné mé spolužačky, mě děsilo. cítila jsem se s nim nesvá, jak se staršími, tak mladšími. Nerozuměla jsem jim. Nakonec jsem tam těch 5 let zvládla a jsem za to neskutečně vděčná.

Hořší pro mě byla francouzština. Zamilovala jsem se do Francie a se svou nejlepší kamarádkou se asi v 11 letech přihlásila na francouzštinu do vedlejšího města. Nakonec jsem zde byla asi jenom čtyřikrát. Učitelka mi nevyhovovala až tak, že jsem zapomněla i to co jsem se předtím sama naučila. Ale hlavně jsem zde nedokázala dojet autobusem. Doprava pro mě byla obrovský problém. Co řeknu řidiči jsem si musela opakovat několikrát před nástupem do autobusu a často pak ani nedošla od strachu na zastávku. Pak abych to řekla dostatečně nahlas, aby mě řidič slyšel. Nebo jsem měla strach, aby po mě neřval, že nemám drobné.

Závěr

Možná se mi toho dělo více, ale ten základ jsem zde sepsala. Tímto příspěvkem bych chtěla apelovat na rodiče, ať stojí za svými dětmi a ostatní dospělé, aby na děti, které nezdraví nehleděli jako nevychované spratky. Možná mají jenom jako já problém ten pozdrav vyslovit nahlas.

Cover photo created by freepik – www.freepik.com